6. Filipíny – Z Banaue na letiště

Dnes je hodně deštivý den. Někdy není vidět ani na krok. V nestřežených okamžicích se slunce snaží prorazit bílou slepotu. Když už to vypadá na úspěch, mraky udeří a svážou údolí do ponuré nálady. Po desáté ranní odevzdáváme klíče od pokoje a máme 8 hodin do odjezdu autobusu. V restauraci, nad naším bývalým útočištěm je nevídané rušno. Víkend začíná a lidé se stahují do Banaue. Přijelo i hodně Evropanů. U vedlejšího stolu vypráví jedna z turistek svůj zážitek z dnešního rána. Vypověděla jim při cestě světla u Jeepeney. Jediným řešením bylo čekat na rozednění 6 hodin, aby mohli pokračovat v cestě dál. Těžko tomu uvěřit, když žijete celý život v silně civilizovaném městě, kde by řešením byl jeden telefonát. Konečně sedíme v autobusu směrem do Manily. Na protějším sedadle sedí mladá dívka zabalená do silné deky. Stejně jako ostatní se chrání proti zimě z klimatizace, která prostupuje celým autobusem. Postupně se ucpávají výfuky klimatice nad sedadly. Každý tam nacpal, co měl zrovna u sebe. Ubrousky, čepice, někteří obětovali letitou záclonu autobusu. Sedačky vypovídají službu a polohování moc nefunguje. Na druhou stranu to mohlo být horší, jsou tu i autobusy bez oken.  Z oblohy se stále spouštějí provazy vody, stejně jako to bylo celý den. Autobus náhle stojí. Kolona, v které jsme je téměř nehybná. Přál bych si říct, že naše cesta do Manily na letiště pokračuje, ale tady nepomůže ani nejrychlejší předjížděcí manévr. Začínáme se bát, že nestihneme letadlo. Po třech hodinách se dává kolona do pohybu. Slunce vychází a času je dost.

První taxi do Starbucks. Výhoda těchto kaváren je na celém světě stejná. Záchod, zásuvky, wifi, jídlo a pití. Toto spojení se zde těžko hledá. Vychutnáváme si jídlo a pohodlí zdejší kavárny a vyrážíme pomalu na letiště. Máme rezervu hodinu a půl. Letiště je opravdu blízko a neměl by to být problém. Jsme na hlavní třídě, která je 4 proudová a rychlá. Taxi je otázkou jednoho mávnutí ruky. Naše radost z toho, že vše vychází se mění v zoufalství. Na konci pobřeží se tvoří kolony. Semafory jako by nás nechtěli pustit skrze Manilu a vše jde neskutečně pomalu. Přijíždíme na letiště a vidíme fronty na rentgeny přímo u vstupu. Nechápu, proč kontrola musí být už tady. Běžíme k odbavení…3 minuty??? Zavřeli jste před 3 minutami? Děláte si srandu? Letadlo je pryč. Sice bude dalších 45 minut stát na ranveji, ale my s ním neodletíme. Další letenky stojí 3800 Kč za osobu. Současné stály 1000 Kč. Neakceptovatelné. Hledáme alternativy a nacházíme autobus do Naga. Původně jsme chtěli na Legaspi, ale do Naga poté, tak to prohodíme. Jede 10 hodin, ale je to EliteClass, možná se vyspíme. Už máme autobusů plné zuby, ale musíme se dostat dál. Vracíme se na pobřeží, domlouváme autobus a hurá na průzkum Manily. Co o ní napsat. Největší koncentrace automobilů, lidí, koček, psů, dětí a všehomožného. Prostě chaos, který člověka absolutně pohltí.

Z této džungle trčí do oblak supermoderní mrakodrapy. Zde musím citovat Roberta: „skoro to vypadá, že se snaží oddělit od spodní chudinské části“. Také mám ten pocit. Dole bída, život na ulici, v oblacích luxus. Dostáváme se na nábřeží, které okupují bezdomovci, prodejci zmrzliny a různí vetešníci. Děti si hrají v bahně na ulici. Ano, v bahně na ulici. Na pláži, která kde jejich malé nožky nenašlapují po písku, ale po změti odpadků, se s radostí vrhají do moře. Ani zde si s nepořádkem nikdo hlavu nedělá. Ještě pár fotek a jdeme na nádraží čekat na náš autobus do městečka Naga, kde budeme ve tři ráno.

20 let fotografování, fotograf eventů, krajiny a koncertů. Autor web fotonavody.cz.

Leave a reply:

Your email address will not be published.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Site Footer