Domů Uncategorized
Kategorie:

Uncategorized

Máme celý den před sebou. Jsme v městečku Donsol a na dnešek máme pouze relaxační plány. Po hodinách bez spánku v autobusech a dodávkách si to zasloužíme. Ubytovali jsme se v jednom z místních resortů, který máme celý pro sebe, protože sezóna teprve začíná.  Tricykl nás přepravuje z resortu do města. Obcházíme město a zastavujeme se u mile vypadající postarší ženy na oběd. Rýže, salát, trocha masa a papričky. K jídlu vždy dostaneme i trochu kuřecího vývaru. Obcházíme městečko.

Vzbuzujeme všeobecný poprask. Asi jsme jediní evropané široko daleko. „Hello my friends, hi Rastaman“, na tuto hlášku jsem si již zvykl. Slovo Rastaman se občas prostřídá s pokřikem Bob Marley. Děti se smějí, ženy si nás fotí, muži nás zdraví. Sedáme si na náměstí. Zdejší řidič se nabízí k odvozu. Když odmítáme, navrhuje něco zajímavějšího. „Viděli jste už kohoutí zápasy?“. Robert už tuto podívanou zažil, když byl poprvé na Filipínách, ale já ještě ne. Přijímáme nabídku a vzdalujeme se od města. Tricykl sjíždí ze silnice na polní cestu. Kde by tady mohly být zápasy kohoutů. Najednou se objevují další zaparkované vozy. Objevuje se zastřešená aréna postavená z bambusu a palmových listů.

V pravé části od ní se hraje karban a v levé části zvláštní hra o peníze, kterou moc nechápeme. Muži házejí  mincemi o zem a podle toho jaká kombinace padne, tak někdo vyhraje. Jaký je systém výher a sázek nevíme. V areálu jsou jen muži a jedna postarší žena. Vypadá to, že tyto zápasy jsou především výsadou mužů. Uprostřed je veselo. Probíhá tu obchod s kohouty. Zvířata se prohlíží a prohmatávají. Ostatní hodnotí jejich cenu. Zároveň se hodnotí i dravost, kterou vynakládají kohouti při spatření protivníka. Všichni mají více než dobrou náladu. Jak by ne, když alkohol zde teče proudem. S díky odmítáme pozvání na skleničku a sledujeme přípravu na zápas. Kohoutům se nyní musí k pařátu přivázat kus ostrého železa ve tvaru pařátu. Nejprve se vybere správná velikost k proporcím zvířete, poté se obmotá noha kusem látky a provázkem se připevní kus ostré čepele. Ta je velmi ostrá, protože v zápasech jsou kohouti velmi často smrtelně zraněni.

Usedáme na místa a kolem nás se rozehrává velké divadlo. Připomíná mi to záběry z burzy. Všichni křičí a sázejí. Nechápu jak si to několik mužů v ringu může pamatovat. Neskutečná, chaotická podívaná. Najednou se vše uklidní. Davy ztichnou a v ringu zůstávají dva muži, kteří v rukou svírají kohouty. Nejprve je k sobě přiblíží. Kohoutům se zvedne peří okolo krku do zastrašovací polohy.

Bez varování jsou náhle volní. Dopadají na zem a vzduchem prolétne závan smrti. Je to rychlejší než jsme čekali. Křídla se třepotají a víří kolem prach. Během minuty je konec. Jeden z kohoutů je zraněn a vzdává to. Je schoulený na zemi a zápas končí. Z obou teče krev. Poražený kohout je utracen a vítězovi je sundána břitva z pařátu. I tak z něj teče plno krve. Dav povykuje. Vítězové oslavují a vše se opakuje.

Druhý zápas končí smrtí jednoho z kohoutů. Je zvláštní sledovat Filipíňany jak fandí takto drastické tradici. Jsou to lidé, kteří jsou klidné povahy a úsměvem nešetří. Pak je vidíte rozvášněné, v zápalu hry chtějící smrt. Samozřejmě je nutné se zamyslet nad tím, že pro jejich styl života je smrt zvířat z důvodu přežití na denním pořádku a tradice je tradice. Co se stane s kohouty nevíme. Bereme si tricykl zpět do města a opouštíme arénu. Byl to velmi silný, děsivý a zároveň pro Filipíny tradiční zážitek.
 

0 komentář
0 FacebookTwitterPinterestEmail

Čtvrtá ranní a světlo do očí. Světla v našem autobusu rozrážejí tmu. Nagaaa, ozve se hlubokým hlasem. Rozespalí a zmrzlí z brutálně foukající klimatizace se valíme ven. Pořádná šlupka z vedra do obličeje, batohy do ruky. Robert mžourá do průvodce a hledá název hotelu. Zdejší řidič tricyklu (motorka s přidělanou boudičkou pro pasažéry) postává opodál a vyčkává na správný moment, kdy se zeptat kam budeme chtít. Jeho nabídku přijímáme. První hotel, plno. Druhý nám nedoporučuje a veze nás do jiného. Mají otevřeno non-stop. Cena není nejnižší, ale únava vyhrává. Jednoduchý pokoj, s klimatizací a záchodem. Největší radost nám dělají dvě rozvrzané zásuvky. Elektřina na pokoji, jaká to radost. Ráno jdeme shánět průvodce na trek na sopku Mt.Isarog. Docházíme do ulice, kde má „outdoorová firma“ kancelář. Ta je ovšem zavřená. Robert se ptá zdejších, kde bychom našli někoho od nich.

U protějšího domku nám, sportovně oblečený, muž otvírá vrátka a zve nás dál. Pojďte za mnou říká a ukazuje k úzké uličce mezi dvěma domky. Jeho kroky končí v …nevím jak to místo popsat. U nás bychom tomu říkali kůlnička. Plno věcí, nepořádek, vlhko. Něco jako staré dílny, kde se najde všechno. Zde nám vysvětluje, že bude trvat den, než sežene permit (povolení k výstupu), že dnes je svátek, takže až zítra a pak další den bychom mohli vyrazit. To jsou dva dny, co bychom ztratili. Navíc dnes a zítra mělo být nejlépe. Tento plán se nám nelíbí. Bez průvodce nelze. Sedáme si do místního fastfoodu na oběd a měníme plány. Dnes Naga. Zítra přesun do Legaspi. Dál do Donsolu, kde možná půjde dát potápění se žraloky. Nakupujeme rychle i letenky na cestu na ostrov Cebu, kam poletíme potom. Dnes se tedy vydáme do Mt.Isarog národního parku, kde jsou Hot Spring (horké vulkanické prameny). Bereme si taxi, které nás na vzdálenost porovnatelnou s trasou Praha – Beroun a zpět, přepravuje za cca 200Kč za osobu (včetně 3 hodinového čekání). Projíždíme už civilizovanějším světem než v horách. Hot Springs jsou krásné. Kamenné bazény ležící v džungli. Vedle nich teče příjemně studená řeka. Stačí zavřít oči a člověk slyší zvuky, které zná jen z tropických pavilónů v Zoo. Vracíme se zpět. Tam kde má být Mt.Isarog jsou jen mraky. Moudré rozhodnutí. Ve zdejším krámku kupujeme 4 piva. Trochu relaxu, po tom všem stresu neuškodí. Celý krámek je potažen pavučinami a všude jsou pavouci a usekané ruce. Jistě, blíží se Halloween. Zdejší pivo San Miguel je skvělé. Je hodně silné 7,2% alkoholu, ale výborné. Oba se už těšíme k moři a na další zážitky. Mt.Isarog bude ovšem muset počkat na příště.

0 komentář
0 FacebookTwitterPinterestEmail

Dnes je hodně deštivý den. Někdy není vidět ani na krok. V nestřežených okamžicích se slunce snaží prorazit bílou slepotu. Když už to vypadá na úspěch, mraky udeří a svážou údolí do ponuré nálady. Po desáté ranní odevzdáváme klíče od pokoje a máme 8 hodin do odjezdu autobusu. V restauraci, nad naším bývalým útočištěm je nevídané rušno. Víkend začíná a lidé se stahují do Banaue. Přijelo i hodně Evropanů. U vedlejšího stolu vypráví jedna z turistek svůj zážitek z dnešního rána. Vypověděla jim při cestě světla u Jeepeney. Jediným řešením bylo čekat na rozednění 6 hodin, aby mohli pokračovat v cestě dál. Těžko tomu uvěřit, když žijete celý život v silně civilizovaném městě, kde by řešením byl jeden telefonát. Konečně sedíme v autobusu směrem do Manily. Na protějším sedadle sedí mladá dívka zabalená do silné deky. Stejně jako ostatní se chrání proti zimě z klimatizace, která prostupuje celým autobusem. Postupně se ucpávají výfuky klimatice nad sedadly. Každý tam nacpal, co měl zrovna u sebe. Ubrousky, čepice, někteří obětovali letitou záclonu autobusu. Sedačky vypovídají službu a polohování moc nefunguje. Na druhou stranu to mohlo být horší, jsou tu i autobusy bez oken.  Z oblohy se stále spouštějí provazy vody, stejně jako to bylo celý den. Autobus náhle stojí. Kolona, v které jsme je téměř nehybná. Přál bych si říct, že naše cesta do Manily na letiště pokračuje, ale tady nepomůže ani nejrychlejší předjížděcí manévr. Začínáme se bát, že nestihneme letadlo. Po třech hodinách se dává kolona do pohybu. Slunce vychází a času je dost.

První taxi do Starbucks. Výhoda těchto kaváren je na celém světě stejná. Záchod, zásuvky, wifi, jídlo a pití. Toto spojení se zde těžko hledá. Vychutnáváme si jídlo a pohodlí zdejší kavárny a vyrážíme pomalu na letiště. Máme rezervu hodinu a půl. Letiště je opravdu blízko a neměl by to být problém. Jsme na hlavní třídě, která je 4 proudová a rychlá. Taxi je otázkou jednoho mávnutí ruky. Naše radost z toho, že vše vychází se mění v zoufalství. Na konci pobřeží se tvoří kolony. Semafory jako by nás nechtěli pustit skrze Manilu a vše jde neskutečně pomalu. Přijíždíme na letiště a vidíme fronty na rentgeny přímo u vstupu. Nechápu, proč kontrola musí být už tady. Běžíme k odbavení…3 minuty??? Zavřeli jste před 3 minutami? Děláte si srandu? Letadlo je pryč. Sice bude dalších 45 minut stát na ranveji, ale my s ním neodletíme. Další letenky stojí 3800 Kč za osobu. Současné stály 1000 Kč. Neakceptovatelné. Hledáme alternativy a nacházíme autobus do Naga. Původně jsme chtěli na Legaspi, ale do Naga poté, tak to prohodíme. Jede 10 hodin, ale je to EliteClass, možná se vyspíme. Už máme autobusů plné zuby, ale musíme se dostat dál. Vracíme se na pobřeží, domlouváme autobus a hurá na průzkum Manily. Co o ní napsat. Největší koncentrace automobilů, lidí, koček, psů, dětí a všehomožného. Prostě chaos, který člověka absolutně pohltí.

Z této džungle trčí do oblak supermoderní mrakodrapy. Zde musím citovat Roberta: „skoro to vypadá, že se snaží oddělit od spodní chudinské části“. Také mám ten pocit. Dole bída, život na ulici, v oblacích luxus. Dostáváme se na nábřeží, které okupují bezdomovci, prodejci zmrzliny a různí vetešníci. Děti si hrají v bahně na ulici. Ano, v bahně na ulici. Na pláži, která kde jejich malé nožky nenašlapují po písku, ale po změti odpadků, se s radostí vrhají do moře. Ani zde si s nepořádkem nikdo hlavu nedělá. Ještě pár fotek a jdeme na nádraží čekat na náš autobus do městečka Naga, kde budeme ve tři ráno.

0 komentář
0 FacebookTwitterPinterestEmail

Banaue je nádherně umístěno do údolí, které protíná divoká řeka.  Na strmých svazích se klikatí rýžové terasy, které se zelenají pod nánosem rýže. Zdejší domy, vsazené do prudkých svahů, rozrážejí přirozený ráz krajiny. Nad řekou je zavěšen křiklavě oranžový most a jako všude na Filipínách zde všechno žije. Nedaleko odsud leží městečko Batad, které je nejen naším cílem, ale i každého kdo sem zavítá. Ubytování, které jsme v Banaue našli je opravdu skvělé, protože z balkónu vedle pokoje vidíme do celého údolí.

Cena pokoje je v přepočtu 150 Kč za člověka na noc, což je dražší kategorie se sprchou a záchodem na pokoji. Nečekejte sprchový kout. Zde je prostě vyvedena sprcha do prostoru se záchodem a v zemi je odtokový kanálek. Nic co by člověk nezvládl, ale nezkušené překvapí. V Sagadě jsme měli pouze studenou vodu v hotelu, zde je zdarma k pokoji i průtokový ohřívač, takže teplá sprcha nás nemine. Zdejší podnebí se vyznačuje horkými dny a studenými nocemi, o kterých jsme se již včera přesvědčili. Ráno nás opět probouzí zdejší ruch.

Děti jdou do školy, je potřeba nakrmit čuníka, nastartovat motorku a nechat ji nastartovanou  i když s ní nikdo nikam nejede, to samé s Jeepney. Sem tam profrčí autobus nebo auto a kohouti kokrhají jako šílení. Není ovšem radno si s nimi zahrávat, jsou to totiž kohouti bojovníci, ale o tom až později. Prostě ranní klasika, která sem patří. V půl sedmé se probouzíme a  jdeme se nasnídat. Modrou oblohu vytlačují mraky, které se na horizontu trhají zelené vrcholky hor.

Šance hezkého počasí vypadá tak 50 na 50. My tomu ale věříme. Náš dnešní cíl Batad, je odsud vzdálen asi 14 km. Většina cestovatelů tuto cestu absolvuje pomocí Jeepney, které si pronajme i s řidičem, který na ně počká. Nicméně, zde Filipínci moc dobře vědí, že si mohou říct vyšší cenu než je obvyklé. Cena tedy šplhá na 200 Kč na osobu. Rozhodujeme se jít pěšky. Chození nám nevadí, jsme mladí a alespoň uvidíme něco víc ze zdejší kultury. Jít pěšky? To zde asi moc často nevidí, protože se každý diví, že takovou dálku budeme šlapat po vlastních. Po cestě míjíme i dům, kde jsou na zahradě již zmiňovaní bojový kohouti. Tyto opeřenci spolu bojují v ringu kohout proti kohoutovi. Přítomní na ně přitom velmi štědře sázejí. Na drápech mají upevněný ostrý kovový dráp. Který kohout odpadne jako první, prohrál.

Cesta utíká svižným tempem, a když nám zbývají poslední tři kilometry, volíme pro úsporu času přiblížení pomocí jedné z dodávek. Od místa, kde nás vysazuje, začíná trek do Batadu, který je dlouhý asi 1,5 hodiny. Nejdříve nastoupáme do sedla mezi kopci a potom po kamenných schodech klesáme do husté džungle. 420 schodů, které budou při cestě zpět asi hodně bolet. Po kamenité cestě rychle procházíme hustou vegetací až do Batadu. Před námi se otevírá neskutečný pohled. Zdejší terasy jsou 2000 let staré, jsou pod ochranou UNESCO a byly vyhlášeny novodobým divem světa. Terasy v této části Filipín zabírají neuvěřitelných 4000 km2 a leží ve výšce 1500 m.n.m. Časopis National Geographic je zařadil mezi top 50 nejkrásnějších míst světa. Naprosto chápeme proč. Rýžové terasy se vlní po kopcích jako nenasytní hadi. Jsou plné vody a rýže. V samém centru údolí je Batad. Malá vesnička, která se o tuto nádheru zasloužila a udržuje ji. Z vyhlídky sestupujeme do samého nitra tohoto údolí. Jeden ze zdejších psů se k nám připojil a dělá nám průvodce rozsáhlým bludištěm cest. Suverénně nás vede až ke konci cesty. Poté pokračujeme po úzkých okrajích rýžových polí až do vesnice. Je to krása.

Naprosto dokonalé dílo, které dává obživu zdejším lidem po stovky let. Fantastický systém přivedení vody do každého políčka. Těžko věřit, že toto všechno zde bylo už před takovou dobou. Vydáváme se pomalu zpět, abychom stihli dojít do Banaue, kdyby nás nikdo nechtěl odvést. Touto dobou Jeepney odváží lidi z práce v Banaue. Takže naším směrem toho moc nejede. Cesta zpět  je dlouhá, stále do kopce a pořádně vyčerpávající.

Vyškrábat se zpět z Batadu nad terasy, to hodně bolí. Je opravdu horko, nohy už dost bolí. Schod po schodu stoupáme vzhůru. Jsme tady. Popadáme pomalu dech a pokračujeme k sedlu, kde by mohl být nějaký odvoz. U cíle naštěstí potkáváme skupinku Holanďanů, kteří mají pronajaté soukromé Jeepney. Projevují velkou ochotu a prý nás svezou, pokud to řidiči a průvodci nebude vadit. Neprotestují. Průvodce nás několikrát potkal na cestě do Batadu a ví, že jsme šli kus cesty po svých. Dovnitř se nevejdeme a tak vylézáme na střechu Jeepney. Pomalu projíždíme džunglí zpět do Banaue. Jeep se naklání ze strany na stranu. Každý výmol je cítit a doteď jsem nepochopil jak to mohou tyto předělané Jeepy vydržet. Sedíme pevně zaklesnuti nohama pod konstrukcí na střeše. Cesta na střeše Jeepney byla dokonalou tečkou za dnešním dnem. I když se zde cestuje tímto stylem normálně, pro Evropana je to neskutečný zážitek. Jsme zpět. Uleháme a zítra nás čeká odpočinek.

0 komentář
0 FacebookTwitterPinterestEmail

Sagada je malé městečko, které je velmi přátelské. Obyvatelé pilně sčítají každého cizince, takže se musíme zaregistrovat na radnici. Malé děti se poflakují po ulicích a hrají si s čímkoliv, co jim přijde zábavné. Igelitový pytlík plný jakéhokoliv „bordelu“ se stává rázem hakisákem. Pozdravy „Hellou“ na nás chrlí drmolivou angličtinou a každý pozdrav je provázen obrovským úsměvem. Radost z toho, že vidí někoho cizího je velmi srdečná a to jak od dětí, tak od místních obyvatel. Sagada je na rozdíl od Baguio velmi udržovaná. Snaží se zde udržovat pořádek. Ráno nás pozvolna probouzí různý šramot. Je pět ráno, venku se ozývají první zvuky pracovního nasazení, včetně prasat a kohoutů. Zde se žije při úsvitu, předtím než slunce začne spalovat místní krajinu. Neodolávám a dávám si k snídani výbornou omeletu, kterou jsem již včera večer okusil. Robert objednává jeho oblíbený jogurt s banánem. Po snídani se vydáváme za dnešním cílem. Hanging Coffins (zavěšené rakve). Tyto rakve, které jsou některé i sto let staré a jsou zdejší atrakcí, stejně jako jeskyně, kde jsme byli včera. V hlavě se mi honí myšlenka, jestli je uctivé propagovat toto místo, kde odpočívají předci těchto lidí. Ale je pravda, že na celém světě jsou místa s ostatky, která se takto navštěvují, a neberou se jako znesvěcení památky zemřelých.

Po cestě míjíme kostel, z kterého se ozývá nádherný sborový zpěv a bicí. Pokorně vstupuje do vchodu a potichu sledujeme bohoslužbu. V pravé části jsou bicí a kytarista usazen na židli. V kostele jsou samé děti. Jejich sborový zpěv je fantastický. Ladí bravurně a píseň je krásná. Nic na tom nezkazí ani absolutně rozladěná kytara, nebo monotónní rytmus bicích. Vše jde od srdce, žádná přetvářka. Nikdo je do kostela nenutí a zpívat také ne. Oltář je složen z kamenů s rozpaženou sochou Ježíše uprostřed. Pomalu se skrze džungli přibližujeme k údolí Echo Valley, kde je skála s rakvemi. Dáváme si pauzu, protože před námi je velmi hlučná skupina, která si vykládá název Echo Valley tak, že musí co nejvíc ozvěnu vyzkoušet. Docházíme k cíli, jsme tu sami.

Jen my a stěna plná dřevěných rakví. Atmosféra, kterou jsem nezažil. U dvou rakví jsou zavěšené židle. Na některých jsou napsaná jména. Zvláštní a neuvěřitelné. Robert našel v průvodci, že tento zvyk se stále provozuje v okolí, ale rodina musí mít dostatek prostředků, aby mohla uskutečnit tento obřad. Musí obětovat několik prasat a slepic jako cenu za tento typ pohřbu. Je to fascinující, nepředstavitelné místo.

Pomalu opouštíme místo a vracíme se do Sagady. Balíme věci a chytáme Jeepeny směrem do Banaue.

Cesta není dlouhá, pouze tři hodiny. Po cestě se místní zajímají, odkud jsme. Dokonce padne dotaz na zaměstnání, a jestli nejsme modelové, což nás opravdu pobaví. Cesta se vlní středem vysokých hor. Překonáváme jeden vrchol za druhým a míjíme nádherná rýžová pole, která svojí prudce zelenou barvou dokreslují dokonalost této jedinečné scenérie. Je odpoledne a my vystupujeme v Banaue. Ubytováváme se a kupujeme v malé restauraci oběd. Coca Cola + kuře s rýží stálo 30 Kč. Z toho Coca Cola 4 kč. Najedeni k prasknutí jdeme na obchůzku okolí a zpět do hotelu, kde nás čeká několik hodin práce. Internet je zde opravdu všude a tak dnešní den zakončujeme pracovně a s těmi nejlepšími pocity.

0 komentář
0 FacebookTwitterPinterestEmail